Březen 2015

Nostalgie..

2. března 2015 v 0:40 | Deni |  Píšu

Jednou si to určitě každý v životě zažil a ten který ne, tak určitě zažije. Zlomené srdce . Pocit beznaděje a slabosti, kdy nemůžete nic. Jen vstát s bolestí a jít dál. Jediná věc, ve kterou jsem musela přežít byla ta, že jsem musela vědět, že on se jednoho dne ke mě vrátí. Každým dnem ve své tmavé místnosti jako v mé tmavé duši jsem na něj čekala. Na blbou sms zprávu.... po dlouhé době čekání jsem už věděla, že to nemá cenu. Každý pohyb vteřinové ručičky bolel jako tepot krve pod modřinou. Sami sebe se jen ptáte, kdy ta neskutečná bolest skončí. Nevíte. Můžete jen doufat, že čas nebo nová láska všechny rány zahojí.
V ten den, kdy jsme se rozešli, jsem ucítila hladkou dřevěnou podlahu pod koleny, pak pod dlaněmi, a pak mi najednou tlačila na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe. Už jsem se nevynořila. Ani po roce. Čas pořád pro mě plyne stále pomaleji. Chvílemi si přeji být pánem svého času a vše přetočit dozadu a vrátit ty šťastné chvilky s ním. Kdyby to bylo tak jednoduché.

Byly chvíle, kdy jsem byla zamilovaná do někoho jiného, ale přesto všechno nebyl ani jediný večer, kdy jsem na svou "první lásku" nepřestala myslet, když jsem za mouřila oka. Teď když vidím, ty jeho šťastné fotky s jeho přítelkyní, chce se mi křičet a i když to ze sebe vykřičím, tak nikdy to stačit nebude.

Věřím tomu, že jednou přijde čas a najdu někoho, kdo mě bude tak milovat jako já jeho, kdo mi mou lásku bude oplácet. A věřím také tomu, že každý člověk má na celém světě svojí spřízněnou polovičku.. i kdyby to mělo trvat měsíce, roky... jednou to určitě přijde :)

S láskou Deni.